Kapitola 5-svrchovanost Boha v zatracení. (AW Pink)
"Hle, proto dobroty a přísnost Boží." (# Ro 11:22)
V poslední kapitole při léčbě svrchovanosti Boha Otce v spásy, jsme zkoumali sedm částí, která jej zastupuje, za což výběr z dětí muže, a některé z nich predestinating být ve shodě s obrazem jeho Syna. Hloubavá čtenář bude samozřejmě ptát, a co z těch, kteří nebyli "vyvoleni k věčnému životu?" Odpověď, kterou je obvykle vrací k této otázce, a to i těch, kteří se hlásí k tomu, co Písmo učí o Boží svrchovanosti, je, že Bůh přechází od non-elect, nechává sám jít svou vlastní cestou, a nakonec se vrhá do ohnivého jezera, protože oni odmítli jeho cestu, a zamítl Spasitel jeho poskytování. Ale to je jen část pravdy, na straně druhé-ta, která je nejvíce útok na tělesnou mysl-je buď ignorovány, nebo odmítány.
S ohledem na strašný vážností tématu zde před námi, s ohledem na skutečnost, že dnes téměř všechny-i těch, kteří se hlásí k Calvinists-odmítnout a odstoupit od této doktríny, a vzhledem k tomu, že toto je jeden z bodů v naší knize, která je vypočtena tak, aby zvýšila nejvíce kontroverzní, cítíme, že rozšířené vyšetřování tohoto aspektu pravdy Boží je požadována. Že je tato část předmětu svrchovanosti Boha je hluboce tajemný jsme svobodně dovolit, a přesto, že není žádný důvod, proč bychom měli odmítnout. Potíž je v tom, že v dnešní době, je tolik, kteří dostávají výpovědi z Bůh, pokud lze dostatečně v úvahu Ze všech důvodů a důvody jeho chování, což znamená, že bude akceptovat, ale nic, který může být měřeno v drobné stupnice vlastních omezených kapacit.
Uvádí ve svém nejlysejší podobě bod nyní je třeba zvážit, je, Bůh foreordained některé z nich k zatracení? Že mnoho bude věčně zatracený vyplývá z Písma, že každý z nich bude posuzována podle jeho díla a sklízet, jak má zaseto, a že v důsledku jeho "prokletí je jen," (# Ro 03:08) Stejně tak je jisté, a že Bůh rozhodl, že nejsou-elect by si měl vybrat kurz se řídí nyní se zavazují, že dokázat.
Z toho, co bylo před námi v předchozí kapitole o volbě určité ke spáse, to by nevyhnutelně následovat, i když bible byla tichá, na to, že tam musí být zamítnutí dalších. Každá volba, zřejmě a nutně znamená odmítnutí, kde není vynechání nemůže existovat žádná možnost volby. Pokud tam bude nějaký Bůh zvolil k spasení, (#) 2th 02:03 tam musí být ostatním, kteří nejsou voleni k spasení. Pokud tam jsou některé, které dal Otec ke Kristu, (# Joh 6:37) tam musí být osobami, kterým nedal ke Kristu. Pokud tam jsou některé, jejichž jména jsou zapsána v knize života Beránkova, (# Re 21:27) musí existovat jiné, jejichž jména nejsou psána tam. Že toto je případ, že bychom se v plném rozsahu prokázat níže.
Nyní vše bude vědomí, že od počátku světa Bůh jistě předem vyhlédl a předvídali, kdo by a kdo by se přijmout Krista jako svého Spasitele, tedy v tom, že i narození, aby ty on věděl, že odmítají Krista, on nutně vytvořil jim k zatracení. Vše, co lze říci v odpovědi na to je, No, když Bůh vědět předem těchto regionů by se odmítají Krista, ale on dělal ne dekretem, že by měli. Ale to je žebrání o skutečná otázka sporná. Bůh měl jednoznačný důvod, proč stvořil muže, konkrétní účel, proč on vytvořil to a to individuální, a s ohledem na věčné určení svého stvoření, byl uložil buď to, že tento člověk by měl trávit věčnost v nebi, nebo že tento člověk by měl trávit věčnost v Lake of Fire. Je-li pak on netušil, že se při tvorbě určité osoby, že tato osoba by pohrdají a odmítnutí Spasitele, ale věděl to předem on, nicméně, přinesl tuto osobu do existence, pak je jasné, on navrhl, a ustanovil, že tato osoba by měla být věčně ztracen. Opět, víra je dar Boží, a účel dát jen na některé, zahrnuje cíl není, aby to ostatním. Bez víry není spasení-"Ten, kdo věří, bude odsouzen"-tedy v případě, že byly některé z Adamových potomků, na které byl uložil, aby neposkytovali víry, musí být, protože on byl vysvěcen, že by měly být zatracen.
Nejenže neexistuje žádný únik z těchto závěrů, ale historie potvrzuje je. Před Boží vtělení, o téměř dva tisíce let, drtivá většina lidstva byly ponechány nemající i vnějšími prostředky milosti, populární i bez hlásání Božího slova a bez písemného zjevení jeho vůle. Pro mnoho dlouhých staletí byl Izrael jediný národ, které božstvo propůjčený zvláštní objev sám-"Kdo v době minulosti utrpěly všechny národy chodit v jejich vlastní způsoby, jak" (# Ac 14:16) - "Vy jste jen (Izrael) I známé ze všech čeledí země. "(# Am 03:02) V důsledku toho, jako všechny ostatní národy byly zbaveny hlásání Božího slova, oni byli cizí víře, že přijde tak. (# Ro 10:17) Tyto národy byly nejen neznalý Bůh sám, ale cestu k němu, prosím, na skutečný způsob přijetí s ním, a prostředky k dosažení věčné radosti ze sebe.
Teď kdyby Bůh chtěl své spásy, nebyl by propůjčený jim prostředky spásy? Nebyl by jim všechny věci potřebné k tomuto účelu? Ale je nesporné skutečnosti, že on dělal ne. Pokud tedy může Božství, důsledně, s jeho spravedlnosti, milosrdenství a shovívavost, odepřít některé prostředky milosti, a zavřel je do hrubé tmě a nevěru (za hříchy svých předků, generací dříve), proč by bylo považováno za neslučitelné s jeho dokonalosti na vyloučení některých osob, mnoho z milosti sám, a od toho věčného života, který je spojen s tím? vidět, že on je Pán a suverénní zneškodňovatel oba konce, na něž se rozumí olovo, a prostředky, které vedou k tomuto účelu?
Sestupuje na naše vlastní den, a ty v naší vlastní zemi-vynechání téměř unnumberable davy unevangelized pohanských-není zřejmé, že existuje mnoho žijících v zemích Kde je zvěstováno jest, pozemky, které jsou plné kostelů, kteří die cizinci k Bohu a Jeho Svatosti? Pravda, prostředky milosti byli v blízkosti svých rukou, ale mnoho z nich nevěděl. Tisíce se rodí do domovů, kde se učili od dětství, že všichni křesťané jako pokrytci a kazatelé jako oblouk humbugs. Jiní jsou poučeni od kolébky v římském katolicismu, a jsou vyškoleni, aby na evangelické křesťanství jako smrtící kacířství, a Bible jako kniha velmi nebezpečné pro ně čtení. Jiní, chovaných v "Christian Science" rodiny, vím už z pravé evangelium Krista, než dělat unevangelized pohanů. Převážná většina z nich umírá v naprosté neznalosti cestou míru. Teď nejsme nuceni k závěru, že to není Boží vůle komunikovat milosti s nimi? Kdyby jeho vůli bylo jinak, nebyl by ve skutečnosti sděleny jeho milostí k nim? Je-li, pak to byla vůle Boží, v čase, aby odmítl jim jeho milost, musí být jeho vůle ze všech věčnosti, protože jeho vůle je, jak sám, stejný včera, dnes a navždy. Ať se nemělo zapomínat, že Boží providences jsou ale projevy jeho vyhlášek: to, co Bůh dělá v čase je jen to, co zamýšlel ve věčnosti-jeho vlastní vůle je sama příčinou všech jeho činů a pracuje. Proto z jeho skutečně opustilo několik mužů v konečném impenitency a nevěře my jistě získat to bylo jeho věčný odhodlání, aby tak učinil, a v důsledku toho, že někteří z reprobated před založením světa.
V Westminster doznání je řekl, "Bůh od věčnosti učinil z nejvíce moudrý a svatý obhájcem podle své vlastní vůle, svobodně a nezměnitelně předem určit jakékoliv stává." Zesnulý pan FW Grant-a nejvíce opatrní a obezřetní student a spisovatel-komentování tato slova, řekl: "Je to perfektně, božsky pravda, že Bůh ustanovil pro svou vlastní slávu vůbec stává." Teď, když tato prohlášení jsou pravdivá, není doktrína zatracení stanovených jimi? Co se v lidské historii, je jedna věc, která se stane každý den? Co ale, že muži a ženy umírají, projít ven z tohoto světa do beznadějné věčnost, věčnost utrpení a žal. Pokud tedy Bůh foreordained vůbec jde projít pak musí mít rozhodl, že obrovské množství lidí, by měla projít ven z tohoto světa bez chuti trpět věčně v Lake of Fire. Přiznat obecné premisy, není konkrétní závěr nevyhnutelný?
V odpovědi na předchozí odstavce se čtenář může říci, to vše je prostě uvažování, logické bezpochyby, ale zatím pouhé závěry. Dobře, budeme nyní zdůraznit, že kromě výše uvedené závěry je mnoho pasáží Písma svatého, které jsou většinou jasné a definitivní ve výuce na tomto slavnostním téma, průchody, které jsou příliš hladké být nesprávně pochopen, a příliš silný, aby se vyhnul. Zázrak je, že tak mnoho dobrých mužů popřel své nepopiratelné tvrdil.
"Joshua válku dlouho se všemi těmi králi. Nebylo to město, které uzavřel mír s Izraelci, uložte Hevea v Gibeónu: všechny ostatní, které se v bitvě. Za to byl Pán zatvrdil jejich srdce, že by měli přijít do boje s Izraelem, že on by mohl zničit úplně, a že oni by mohli mít žádný prospěch, ale že on by mohl zničit, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi. "( # Jos 11:18-20) Co by mohlo být jasněji, než je toto? Zde byl velký počet Kenaanců, jejichž srdcí Hospodin zatvrdil, koho on měl purposed zcela zničit, ke komu on ukázal, "ne laskavost". Připusťme, že jsou zlé, nemorální, modlářské, byli horší než nemorální, modlářské kanibalové z Jižního moře ostrovy (a mnoha jiných místech), které Bůh dal skrze evangelium John G. Paton! Jistě ne. Tak proč ne Jehova příkaz Izrael učit Canaanites jeho zákony a nařídit jim o oběti do pravého Boha? Je zřejmé, protože měl označená ven pro ničení, a pokud ano, že je od věčnosti.
"Hospodin dal všechno, co pro sebe: ano, i svévolníka pro zlý den .." (# Pr 16:4) To, že Hospodin učinil vše, snad každý čtenář této knihy umožní: že udělal vše pro sám není tak široce věřil. Že Bůh nás učinil, a ne pro naše vlastní dobro, ale pro sebe, ne pro naše vlastní štěstí, ale pro jeho slávu, je, nicméně, opakovaně potvrzen v Písmu-Re 4:11. Ale # Pr 16:4 jde dokonce ještě dál: je výslovně prohlašuje, že učinil Hospodin svévolníka pro zlý den: že byl jeho design v poskytování nich. Ale proč? Nemá # Ro 9:17 řekněte nám, "Pro řekl praví Písmo Faraonovi, i pro tento účel jsem vzbudil tebe, abych mohl ukázat svou sílu v tobě, a že moje jméno mohlo být prohlášeno po celé zemi!" Bůh učinil zlé, že na konci roku, může prokázat, "jeho moc"-prokázat, že tím, že ukazuje, co snadnou záležitostí je pro něj podmanit nejzavalitější rebel a svrhnout jeho nejmocnější nepřítel.
"A pak budu vyznávat jim Nikdy jsem vás neznal: Jděte ode mne, vy, činitelé nepravosti." (# Mt 7:23) V předchozí kapitole bylo prokázáno, že se slova "vědět" a "informovanost" při použití k Bohu v Písmu, mít referenční ne pouze na jeho jasnozřivost (tj. jeho nahé znalosti předem), ale k jeho znalosti aprobace. Když Bůh řekl Izraeli: "Jste jen jsem se znal ze všech čeledí země," (# Am 03:02) je zřejmé, že má na mysli: "Vy jen jsem se žádného příznivého ohledem na." Když jsme ve # Ro 11:02 Bůh nezavrhl svůj lid (Izrael), které si předem vyhlédl, "je zřejmé, že to, co bylo znamenalo, je:" Bůh nemá nakonec odmítla, že lidé, které si zvolil jako předmět své lásky-cf. # De 7:7,8. Stejným způsobem (a to je jediná možná cesta) máme rozumět # Mt 7:23. V den rozsudku mluviti bude Hospodin mnoho, "Nikdy jsem vás neznal." Všimněte si, že je víc než jen "Já vím, že ne." Svého čestného prohlášení bude: "Nikdy jsem vás neznal"-jsi nikdy předměty z mých aprobace. Porovnejme to s "Já vím, (láska) moje ovce, a já znám (miloval), z dolu." (# Joh 10:14) dále jen "ovce," jeho vyvoleným, dále jen "pár" dělá "vím," ale odsoudit, non-elect, že "mnoho", ví, ne-ne, dokonce ani před stvořením světa věděl, že je-on "nikdy" věděl, že je!
V # Ro 9:1-33 doktríny svrchovanosti Boží v její žalobě jak se volí, a odsoudit léčených po dobu délky. Podrobný výklad této významné kapitoly by bylo nad naše současné oblasti působnosti, všechno, co můžeme esej je zdržovat se na části, které nejvíce jasně nese na aspekt tématu, které nyní uvažujeme.
# 9:17 Ro "Za ke praví Písmo Faraonovi, i na stejný cíl jsem vzbudil tebe, abych mohl ukázat moje, moc v tobě, a že moje jméno mohlo být prohlášeno po celé zemi." Tato slova odkazují nás Zpět na # Ro 9:13 a # Ro 9:14. V lásce # Ro 9:13 Boží Jákob a jeho nenávist k Ezau jsou deklarovány. V # Ro 9:14 to je otázka: "Je tu nespravedlnost s Bohem?" A zde v # Ro 9:17 apoštol pokračuje ve své odpovědi na námitku. Můžeme to udělat líp, než citovat z komentářů Calvina na tento verš. "Jsou tady dvě věci je třeba zvážit,-předurčení faraóna zničit, která má být uvedena do minulosti, a přesto skryté vůli Boží,-a pak, design tohoto, který měl vyjádřit jméno Boha. Jako mnoho tlumočníků, snaží se upravit tuto pasáž, zvrhlík, musíme nejdříve poznamenat, že pro slovo "já jsem vzbudil tebe," nebo vzbudil, v hebrejštině je, "já jsem jmenoval," podle kterého se zdá, že Bůh, navrhování ukázat, že kontumace Faraonova by neměla bránit ho vysvobodit svůj lid, nejen potvrzuje, že jeho vztek byly uvedeny do něho, a že on měl připravené prostředky na to omezit jeho pohyb, ale že on také tak záměrně vysvěcen , a dokonce i pro tento účel,-že on by mohl vykazovat více proslulé důkazy o své vlastní moci. "Bude třeba poznamenat, že Calvin dává jako síla hebrejské slovo, které Paul činí" Pro tento účel jsem vzbudil tebe, " - "Já jsem jmenoval." Jak je to slovo, na nichž doktríny a argument poezie obrací bychom dále zdůraznit, že při této citaci z 9:16 # Ex apoštol výrazně odchyluje od Septuagint-verze pak v běžném používání, a z níž nejčastěji cituje-a náhražky ustanovení pro první, který je dán Septuagint: místo "Na tomto účtu jsi ty se dochovaly," dává "Pro tento samém závěru jsem vzbudil tebe!"
Ale my teď musí zabývat se podrobněji u faraóna, který shrnuje v konkrétní příklad velký spor mezi člověkem a jeho Maker. "Teď, když jsem vztáhl ruku, abych udeří-li tě i tvůj lid morem, a budeš odříznut od země. A ve velmi listině pro tento důvod jsem vzbudil tebe, pro prokázat v tobě mých silách, a že mé jméno, může být prohlášena za celé zemi. "(# Ex 9:15,16) Po těchto slovech nabízíme následující Komentář:
Za prvé, my víme to od # Ex 14:1-15:27 že Farao byl uříznut, že byl odříznut od Boha, že on byl uříznut v samém středu jeho bezbožnosti, aby byl vyobcován není z důvodu nemoci, ani o nemocech, které jsou incident se ke stáří, ani podle toho, co muži termín nehoda, ale odříznut okamžitým ruka Boží v rozsudku.
Za druhé, to je milý, že Bůh vzkřísil faraónovi pro tuto velmi end-to ", ho přerušil," což v jazyce nového zákona znamená "zničil." Bůh nikdy není nic bez předchozího design. Ve což mu bylo, při zachování ho přes dětství a dětství, při zvyšování ho na trůn v Egyptě, Bůh jeden konec v dohledu. Že takový byl Boží záměr vyplývá z jeho slov k Mojžíšovi, než sestoupil do Egypta, aby poptávka po faraónovi, že Jehovových lidé by měli mít možnost jít cestou tří dnů 'na poušť, aby mu poklonit-"A Hospodin řekl Mojžíšovi: Když jdeš na návrat do Egypta, hleď, abys všechny ty zázraky před faraónem, které jsem vložil do tvých rukou: Ale já zatvrdím jeho srdce, že se nenechá lid odejít. "(# Ex 4:21 ) Ale nejen to, byla prohlášena za Boží design a účel dlouho před tímto. Čtyři sta let dříve Bůh řekl Abrahamovi: "Víte o jistotu, že bude símě tvé pohostinu v zemi, která není jejich, a sloužit jim, a trápiti je budou za čtyři sta let, a také, že národ, jemuž budou sloužit, budu soudit. " (# Ge 15:13,14) Z těchto slov je zřejmé (a národ a jeho krále se podíval na jako jeden ve Starém zákoně), že Boží účel vznikla dávno předtím, než dal Farao bytí.
Za třetí, posouzení jednání Boží s Farao je jasné, že Egypt je král byl vskutku "plavidlo hněvu montovaných do ničení." Umístěným na trůn Egypta, s otěže vlády v ruce, posadil se jako hlava národa, který zabíral První pozice mezi národy světa. Tam byl žádný jiný panovník na světě schopen řídit ani diktovat faraónovi. Chcete-li taková závrať výšku udělal Bůh zvýšit tuto odsoudit, a takový průběh byl přirozený a nezbytný krok k přípravě mu za jeho poslední osud, protože to je božská axiom, že "pýcha jde před zničením a pozdvižení ducha předchází pád." Dále,-a to je velmi důležité si uvědomit, a velmi významná-Bůh odstraní od faraóna jednu jízdu tam omezení, která byla vypočtena působit jako kontrola nad ním. Dány faraóna neomezených pravomocí krále bylo nastavení ho především právní vliv a kontrolu. Ale kromě toho Bůh odstraněn Mojžíš z jeho přítomnosti a království. Mojžíš, který nejen že byl zručný ve všech moudrosti Egypťanů, ale také byla chována v domácnosti Faraonova, vznikla zůstat v těsné blízkosti trůnu, nemůže existovat žádná pochybnost, ale jeho příklad a vliv byl silný šek na krále špatnosti a tyranii. To, i když ne jedinou příčinou, byla zjevně jedním z důvodů, proč Bůh poslal Mojžíše do Madianské, pro to bylo během jeho nepřítomnosti, že Egypt je nelidské král rámováno jeho nejkrutější edikty. Bůh navrženy, odstraněním tohoto omezení, aby faraónovi plnou možnost naplnit vrchovatou míru své hříchy, a zraje se za jeho zcela zasloužené, ale předurčena zřícenina.
Za čtvrté, Bůh "odolné" srdce, když prohlásil, že by. (# Ex 4:21) To je plně v souladu s prohlášeními o Písmo svaté-"Přípravy na srdce u člověka, a odpověď jazyka, je od Pána" (# Pr 16:1) " Královo srdce je v rukou Páně, jako řeky s vodou, on obrací se kamkoli chce. " (# Pr 21:1) Jako všichni ostatní králové, faraónovo srdce bylo v rukou Páně, a Bůh měl oba pravý a sílu proměnit ji kamkoli se mu zlíbí. A líbilo se mu špatně od žaludku ono proti všem dobře. Bůh odhodlán bránit faraóna z poskytování jeho žádost skrze Mojžíše, aby propustili Izraele, dokud mu plně připraveni ho pro jeho konečné svržení, a protože nic menšího by zcela fit ho Bůh, zatvrdil jeho srdce.
Finally, it is worthy of careful consideration to note how the vindication of God in his dealings with Pharaoh has been fully attested. Most remarkable it is to discover that we have Pharaoh's own testimony in favour of God and against himself! In #Ex 9:15,16 we learn how God had told Pharaoh for what purpose he had raised him up, and in #Ex 9:27 we are told that Pharaoh said, “I have sinned this time: the Lord is righteous, and I and my people are wicked.” Mark that this was said by Pharaoh after he knew that God had raised him up in order to “cut him off,” after his severe judgments had been sent upon him, after he had hardened his own heart. By this time Pharaoh was fairly ripened for judgment, and fully prepared to decide whether God had injured him, or whether he had sought to injure God; and he fully acknowledges that he had “sinned” and that God was “righteous.” Again; we have the witness of Moses who was fully acquainted with God's conduct toward Pharaoh. He had heard at the beginning what was God's design in connection with Pharaoh; He had witnessed God's dealings with him; he had observed his “long sufferance” toward this vessel of wrath fitted to destruction; and at last he had beheld him cut off in Divine judgment at the Red Sea. How then was Moses impressed? Does he raise the cry of injustice? Does he dare to charge God with unrighteousness? Daleko od ní. Instead, he says, “Who is like unto thee, O Lord, among the gods? Who is like thee, glorious, in holiness, fearful in praises, doing wonders!” {#Ex 15:11}
Byl Mojžíš dojatý mstivý duch, když viděl, Izraele Arch Enemy "cut off", které ve vodách Rudého moře? Určitě ne. Ale odstranit navždy vší pochybnost na tomto skóre, je ještě třeba připomenout, jak že svatí v nebi, poté, co byl svědkem bolesti rozsudky Boží, přihlaste se ve zpěvu "píseň Mojžíše služebníka Božího, a píseň Lamb saying, Great and marvellous are thy works, Lord God Almighty; just and true are thy ways, thou King of Nations.” {#Re 15:3} here then is the climax, and the full and final vindication of God's dealings with Pharaoh. Saints in heaven join in singing the song of Moses, in which that servant of God celebrated Jehovah's praise in overthrowing Pharaoh and his hosts, declaring that in so acting God was not unrighteous but just and true. We must believe, therefore, that the Judge of all the earth did right in creating and destroying this vessel of wrath, Pharaoh.
The case of Pharaoh establishes the principle and illustrates the doctrine of Reprobation. If God actually reprobated Pharaoh, we may justly conclude that he reprobates all others whom he did not predestinate to be conformed to the image of his Son. This inference the apostle Paul manifestly draws from the fate of Pharaoh, for in #Ro 9:1-33, after referring to God's purpose in raising up Pharaoh, he continues, “therefore”. The case of Pharaoh is introduced to prove the doctrine of Reprobation as the counterpart of the doctrine of Election.
In conclusion, we would say that in forming Pharaoh God displayed neither justice nor injustice, but only his bare sovereignty. As the potter is sovereign in forming vessels, so God is sovereign in forming moral agents.
# Ro 9:18 "Proto jest mu milost, na němž bude mít slitování, a koho chce, zatvrzuje". Dále jen "proto" oznamuje obecný závěr, který apoštol čerpá ze všech řekl ve třech předchozích veršů popřel, že Bůh je nespravedlivý v milující Jákobovi a Ezau nenávidí, a zejména to platí zásada ilustrovaný v jednání Boží s Pharaoh. To vše stopy Zpět na suverénní vůli Stvořitele. Miluje jeden a nenávidí jiné, že vykonává milosrdenství a některé další ztvrdne, bez ohledu na cokoli zachránit své svrchované vůle.
To, co je nejvíce repelent na tělesnou mysl ve výše uvedeném verši je odkaz na zpevnění-"Koho chce, zatvrzuje"-a to je právě zde, že tak mnoho komentátorů a expositors mít falšované pravdu. Nejčastější názor je, že apoštol mluví o nic víc než soudní kalení, tj. opustil Bohem, protože tyto předměty svou nelibost nejprve odmítl jeho pravdu a opustili ho. Ti, kteří tvrdí, pro tento výklad odvolání jako bible jako # Ro 01:19-26-Bůh vydal je, že je (viz souvislosti), ty, kdo znal Boha ještě oslaven ho ne jako Bůh. (# Ro 1:21) senát se rovněž na # 2th 2:10-12. Ale je třeba poznamenat, že slovo "ztvrdne" se nevyskytuje v žádném z těchto pasáží. Ale další, my tvrdí, že # Ro 9:18 nemá žádný odkaz, co na soudní "kalení." Apoštol není tam mluví o těch, kteří již obrátili zády na pravdě Boží, ale místo toho, on se zabývá svrchovanost Boží, Boží suverenitu, jak je patrné nejen v tom milosrdenství, které se mu zlíbí, ale také ve zpevnění koho se mu zlíbí. Přesná slova jsou ", kterého se"-ne "všichni, kteří odmítli svou pravdu" - "on zatvrzuje," a to, přichází bezprostředně po zmínce o faraóna, jasně stanoví jejich význam. Případ faraóna je nasnadě, i když člověk jeho glosy udělal své nejlepší skrýt pravdu.
(# Ro 9:18) "Proto jest mu milost, na němž bude mít slitování, a koho chce, zatvrzuje". Toto potvrzení svrchované Boží "kalení" hříšníků 'srdce-na rozdíl od soudních kalení-není sám. Označte jazyk # Joh 12:37-40 "Ale i když udělal tolik zázraků před nimi, ale oni věřili, že se na něho: že rčení proroka Izajáše se naplnilo, což mluvil:" Pane, kdo uvěřil naší zprávě? a komu jest rámě Páně bylo zjeveno? Proto nemohli věřit (proč?), Protože to opět Izaiáš řekl, Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce (proč? Protože oni odmítli věřit v Krista? To je oblíbená víra, ale Mark odpověď Písma ), že oni by neměli vidět jejich očima, ani pochopit, s jejich srdce, a musí být převedeny, a abych jich neuzdravil. "Teď, čtenář, to je jen otázka, zda budete věřit tomu, co Bůh zjevil ve svém Word. Není to věc dlouhodobého hledání nebo hluboké studium, ale dětský duch, který je zapotřebí, aby pochopili tuto nauku.
(# Ro 9:19) "Pakli díš ke mně, proč by se toho nadál ještě kárá? Nebo kdož by odolal jeho vůli? "Není to velmi námitka, která je vyzývají dnes? Síla apoštola dotazy sem se zdá být toto: Vzhledem k tomu, vše je závislé na Boží vůli, která je nevratná, a protože to vůle Boží, podle níž může dělat všechno jako suverénní-protože on může mít slitování na koho se mu zlíbí mít slitování, a mohou odmítnout milosrdenství a způsobit trest, na němž se rozhodne učinit-proč on ne bude mít slitování na všechny tak, aby byly poslušné, a tak dal zjištění závady mimosoudně? Nyní je třeba zejména poznamenat, že apoštol není popřít podkladu, na kterém námitky spočívá. Neříká Bůh nenajde chybu. Ani on řekl: Muži mohou bránit jeho vůli. Kromě toho, že nevysvětluje pryč námitku slovy: jste úplně misapprehended můj smysl, když jsem řekl, "koho on závěti se chová vlídně, a koho se mu zlíbí se chová hrozně." Ale on říká: "'první, to je námitka Nemáte žádné právo, aby se ', a pak,' To je námitka nemáte důvod, aby se '"(viz Dr. Brown). Námitka byla naprosto nepřípustná, protože byla odpověď proti Bohu. To bylo stěžovat si, argumentují proti, co Bůh udělal!
(# Ro 9:19) "Pakli díš ke mně, proč, zdali se ještě kárá? Nebo kdož by odolal jeho vůli? "Jazyk, který apoštol zde staví do úst námitky je tak prostý a upřesnil, že nedorozumění by měl být nemožné. Proč by se toho nadál ještě kárá? A teď, čtenáři, co může tato slova znamenají? Formulujte své vlastní odpovědi před zvážením naše. Může platnost apoštola otázku být jiné, než je toto: Pokud je pravda, že Bůh má "milosrdenství", na koho se mu zlíbí, a také "ztuhne", které se mu zlíbí, potom co se stane s lidskou odpovědnost? V takovém případě mužů je nic lepšího, než loutky, a je-li to pravda, pak by bylo nespravedlivé, aby Bůh "najít chybu", s jeho bezmocným tvorům. Označit slovo "potom"-chceš říct, pak se ke mně-on státy (false) závěr nebo závěr, který námitku vychází z toho, co apoštol bylo samozřejmostí. A ochranná známka, mé čtenáře, apoštol snadno viděla doktrínu formuloval by měl zvýšit tuto velmi námitku, a pokud to, co jsme psali v celé této knize provokuje, v některých nejméně (všechny, jejichž tělesné mysli nejsou tlumený boží milosti) stejné námitky, pak musí být buď proto, že jsme se prezentovali doktrína, která je uvedena v # Ro 9:1-33, anebo proto, že lidská povaha se změnila od apoštola den. Vezměme si nyní zbytek poezie. (#) Ro 09:19 Apoštol opakuje stejná námitka v mírně odlišné podobě-opakuje to tak, že jeho význam nemusí být mis-sunderstood to, "Nebo kdož by odolal jeho vůli?" Je zřejmé, že toto téma v rámci okamžité diskuse se vztahuje k "Boží vůle", tj. jeho suverénní cesty, což potvrzuje to, co jsme řekli výše, na (# Ro 9:17,18), kde jsme tvrdili, že to není soudní kalení, která je z hlediska (to je, kalení kvůli předchozím zamítnutí pravdy), ale suverénní "kalení", to je, "přitvrzení" z padlých a hříšný tvor pro žádný jiný důvod než ten, který vězí v suverénní vůle Boží. A proto otázka, "Kdo odolal jeho vůli?" Co pak dělá apoštol řekl v odpovědi na tyto námitky?
(# Ro 9:20) "Ne, ale, ó člověče, kdo jsi, že odmlouváš Bohu? Se věc vznikla říci mu, že vznikla, proč jsi mě udělal takto? "Apoštol tedy neřekl námitka byla zbytečná a neopodstatněná, místo toho, on výtky námitky pro jeho bezbožnost. Připomíná mu, že je pouze "člověk", stvoření, a že jako takový je velmi nemístné, a impertinentní pro něj "odpověď (tvrdí, nebo důvod), proti Bohu." Kromě toho se připomene mu, že není nic víc než "něco tvořil," a proto je šílenství a rouhání, aby povstali proti bývalým sám. Ere opustit tento verš je třeba zdůraznit, že jeho závěrečná slova: "Proč jsi mě udělal takto" Prosíme, pomozte nám zjistit, neomylně, přesný předmět jednání. S ohledem na okamžité kontextu toho, co lze v platnost "tak?" Co je, ale stejně jako v případě Ezau, proč jsi mě předmět "nenávist?" Co je, ale jako v případě faraóna, Proč jsi mě prostě "ztvrdnout" mě? Jaký jiný význam může docela, byl přidělen k ní?
Je velmi důležité mít jasně před námi, že apoštol je objekt po celou tuto pasáž je k léčbě svrchovanosti Boží při jednání s, na jedné straně jsou ti, koho miluje-nádoby ke cti a nádobách milosrdenství, a také, na straně druhé ruce, s těmi, které on "nenávidí" a "ztuhne"-plavidel ku potupě a nádoby hněvu.
(# Ro 9:21-23) Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z téže hroudy, aby udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě? Co když Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu na likvidaci: A že by mohl sdělit bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které mu výše připravil k slávě. V těchto verších apoštol předloží úplné a konečné odpovědi na vznesené námitky palců (# Ro 9:19) Za prvé, on se ptá: "Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou?" Atd. Je třeba poznamenat, slovo zde si "moc" je jiný v řeckém z jedné poskytnuté "moc" v (# Ro 9:22), kde to může znamenat pouze jeho síla, ale tady v, (# Ro 9:21) moc mluví, musí se týkají práv Stvořitele, nebo svrchovaných pravomocí, že tomu tak je, se zdá z toho, že stejné řecké slovo, je zaměstnán v # Joh 1:12 - "Až ho přijali, dal jim moc stát se Božími dětmi "-což, jak známo, se rozumí právo nebo výsadu stát se Božími dětmi. RV zaměstnává "právo" a to jak v # Joh 1:12 a # Ro 9:21.
(# Ro 9:21) "Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou z téže hroudy, aby udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě?", Že "hrnčíř" Tady je Bůh sám je jisté, z předchozího verše, kde apoštol ptá: "Kdo jsi, že odmlouváš Bohu?" a pak, řečeno v podmínkách údaj byl o použití, pokračuje, "se ta věc vznikla říci mu, že tvoří ji" atd. Některé tam jsou, kteří rob by tato slova jejich síly tvrzením, že zatímco lidská Potter je určitá plavidla, které mají být použity pro méně čestné účely než ostatní, nicméně, oni jsou určeny k vyplnění nějaké dobré místo. Ale apoštol není tady říkají: "Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou z téže hroudy, aby jednu nádobu ke čestné využití a dalším méně čestné využití," ale on mluví o nějaké "plavidla" odkazy " k dis čest. "Je pravda, samozřejmě, že Boží moudrost se ještě plně potvrzen, v roce, stejně jako zničení odsoudit bude prosazovat své slávy-, v čem je další verš nám říká.
Ere passing to the next verse let us summarize the teaching of this and the two previous ones. In {#Ro 9:19} two questions are asked, “Thou wilt say then unto me, Why doth he yet find fault? For who hath resisted his will?” To those questions a threefold answer is returned. First, in {#Ro 9:20} the apostle denies the creature the right to sit in judgment upon the ways of the Creator—”Nay, but, O man who art thou that repliest against God? Shall the thing formed say to him that formed it, Why hast Thou made me thus?” The apostle insists that the rectitude of God's will must not be questioned. Whatever he does must be right. Second, in {#Ro 9:21} the apostle declares that the Creator has the right to dispose of his creatures as he sees fit—”Hath not the potter power over the clay, of the same lump, to make one vessel unto honour, and another unto dishonour?” It should be carefully noted that the word for “power” here is exousian—an entirely different word from the one translated “power” in the following verse (“to make known his power”), where it is dunamin. In the words “Hath not the potter power over the clay?” it must be God's power justly exercised, which is in view—the exercise of God's rights consistently with his justice, — because the mere assertion of his omnipotency would be no such answer as God would return to the questions asked in. {#Ro 9:19} Third, in, {#Ro 9:22,23} the apostle gives the reasons why God proceeds differently with one of his creatures from another: on the one hand, it is to “shew his wrath” and to “make his power known;” on the other hand, it is to “make known the riches of his glory.”
”Hath not the potter power over the clay of the same lump, to make one vessel unto honour, and another unto dishonour?” Certainly God has the right to do this because he is the Creator. Does he exercise this right? Yes, as #Ro 9:13,17 clearly show us—”For this same purpose have I raised thee (Pharaoh) up”.
{#Ro 9:22} “What if God, willing to show his wrath, and to make his power known, endured with much longsuffering the vessels of wrath fitted to destruction”. Here the apostle tells us in the second place, why God acts thus, ie, differently with different ones—having mercy on some and hardening others, making one vessel unto honour and another unto dishonour. Observe, that here in {#Ro 9:22} the apostle first mentions “vessels of wrath,” before he refers in {#Ro 9:23} to the “vessels of mercy.” Why is this? The answer to this question is of first importance: we reply, Because it is the “vessels of wrath” who are the subjects in view before the objector in. {#Ro 9:19} Two reasons are given why God makes some “vessels unto dishonour:” first, to “show his wrath,” and secondly “to make his power known”—both of which were exemplified in the case of Pharaoh.
One point in the above verse requires separate consideration—”Vessels of wrath fitted to destruction.” The usual explanation which is given of these words is that the vessels of wrath fit themselves to destruction, that is, fit themselves by virtue of their wickedness; and it is argued that there is no need for God to “fit them to destruction,” because they are already fitted by their own depravity, and that this must be the real meaning of this expression. Now if by “destruction” we understand punishment, it is perfectly true that the non-elect do “fit themselves,” for everyone will be judged “according to his works;” and further, we freely grant that subjectively the non-elect do fit themselves for destruction. But the point to be decided is, Is this what the apostle is here referring to? And, without hesitation, we reply it is not. Go back to #Ro 9:11-13: did Esau fit himself to be an object of God's hatred, or was he not such before he was born? Again; did Pharaoh fit himself for destruction, or did not God harden his heart before the plagues were sent upon Egypt?—see #Ex 4:21!
#Ro 9:22 is clearly a continuation in thought of {#Ro 9:21} and #Ro 9:21 is part of the apostle's reply to the questions raised in #Ro 9:20: therefore, to fairly follow out the figure, it must be God himself who “fits” unto destruction the vessels of wrath. Should it be asked how God does this, the answer, necessarily, is, objectively, — he fits the non-elect unto destruction by his fore-ordinating decrees. Should it be asked why God does this, the answer must be, to promote his own glory, ie, the glory of his justice, power and wrath. “The sum of the apostle's answer here is, that the grand object of God, both in the election and the reprobation of men, is that which is paramount to all things else in the creation of men, namely, his own glory” (Robert Haldane).
{#Ro 9:23} “And that he might make known the riches of his glory on the vessels of mercy, which he had afore prepared unto glory.” The only point in this verse which demands attention is the fact that the “vessels of mercy” are here said to be “afore prepared unto glory.” Many have pointed out that the previous verse does not say the vessels of wrath were afore prepared unto destruction, and from this omission they have concluded that we must understand the reference there to the non-elect fitting themselves in time, rather than God ordaining them for destruction from all eternity. But this conclusion by no means follows. We need to look back to #Ro 9:21 and note the figure which is there employed. “Clay” is inanimate matter, corrupt, decomposed, and therefore a fit substance to represent fallen humanity. As then the apostle is contemplating God's sovereign dealings with humanity in view of the Fall, he does not say the vessels of wrath were “afore” prepared unto destruction, for the obvious and sufficient reason that, it was not until after the Fall that they became (in themselves) what is here symbolized by the “clay.” All that is necessary to refute the erroneous conclusion referred to above, is to point out that what is said of the vessels of wrath is not that they are fit for destruction (which is the word that would have been used if the reference had been to them fitting themselves by their own wickedness), but fitted to destruction; which, in the light of the whole context, must mean a sovereign ordination to destruction by the Creator. We quote here the pointed words of Calvin on this passage—”There are vessels prepared for destruction, that is, given up and appointed to destruction; they are also vessels of wrath, that is, made and formed for this end, that they may be examples of God's vengeance and displeasure. Though in the second clause the apostle asserts more expressly, that it is God who prepared the elect for glory, as he had simply said before that the reprobate are vessels prepared for destruction, there is yet no doubt but that the preparation of both is connected with the secret counsel of God. Paul might have otherwise said, that the reprobate gave up or cast themselves into destruction, but he intimates here, that before they are born they are destined to their lot.” With this we are in hearty accord. #Ro 9:29 does not say the vessels of wrath fitted themselves, nor does it say they are fit for destruction, instead, it declares they are “fitted to destruction,” and the context shows plainly it is God who thus “fits” them—objectively by his eternal decrees.
Though #Ro 9:1-33 contains the fullest setting forth of the doctrine of Reprobation, there are still other passages which refer to it, one or two more of which we will now briefly notice:—
”What then? That which Israel seeketh for, that he obtained not, but the election obtained it, and the rest were hardened.” {#Ro 11:7 RV} Here we have two distinct and clearly defined classes which are set in sharp antithesis: the “election” and “the rest;” the one “obtained,” the other is “hardened.” On this verse we quote from the comments of John Bunyan of immortal memory:—”These are solemn words: they sever between men and men—the election and the rest, the chosen and the left, the embraced and the refused. By 'rest' here must needs be understood those not elect, because set the one in opposition to the other, and if not elect, whom then but reprobate?”
Writing to the saints at Thessalonica the apostle declared, “For God hath not appointed us to wrath, but to obtain salvation by our Lord Jesus Christ.” {#1Th 5:9} Now surely it is patent to any impartial mind that this statement is quite pointless if God has not “appointed” any to wrath. To say that God “hath not appointed us to wrath,” clearly implies that there are some whom he has “appointed to wrath,” and were it not that the minds of so many professing Christians are so blinded by prejudice, they could not fail to clearly see this.
”A Stone of stumbling, and a Rock or offence, even to them who stumble at the Word, being disobedient, whereunto also they were appointed”. {#1Pe 2:8} The whereunto manifestly points back to the stumbling at the Word, and their disobedience. Here, then, God expressly affirms that there are some who have been “appointed” (it is the same Greek word as in #1Th 5:9) unto disobedience. Our business is not to reason about it, but to bow to Holy Scripture. Our first duty is not to understand, but to believe what God has said.
”But these, as natural brute beasts, made to be taken and destroyed, speak evil of the things that they understand not; and shall utterly perish in their own corruption.” {#2Pe 2:12} Here, again, every effort is made to escape the plain teaching of this solemn passage. We are told that it is the “brute beasts” who are “made to be taken and destroyed,” and not the persons here likened to them. All that is needed to refute such sophistry is to inquire wherein lies the point of analogy between the “these” (men) and the “brute beasts?” What is the force of the “as”—but “these as brute beasts?” Clearly, it is that “these” men as brute beasts, are the ones who, like animals, are “made to be taken and destroyed:” the closing words confirming this by reiterating the same sentiment—”and shall utterly perish in their own corruption.”
”For there are certain men crept in unawares, who were before of old ordained to this condemnation; ungodly men, turning the grace of our God into lasciviousness, and denying the only Lord God, and our Lord Jesus Christ.” {#Jude 1:4} Attempts have been made to escape the obvious force of this verse by substituting a different translation. The RV gives: “But there are certain men crept in privily, even they who were of old written of beforehand unto this condemnation.” But this altered rendering by no means gets rid of that which is so distasteful to our sensibilities. The question arises, Where were these “of old written of beforehand?” Certainly not in the Old Testament, for nowhere is there any reference there to wicked men creeping into Christian assemblies. If “written of” be the best translation of “prographo,” the reference can only be to the book of the divine decrees. So whichever alternative be selected there can be no evading the fact that certain men are “before of old” marked out by God “unto condemnation.”
”And all that dwell on the earth shall worship him (viz. the Antichrist), every one whose name hath not been written from the foundation of the world in the Book of Life of the Lamb that hath been slain” (#Re 13:8, RV compare #Re 17:8). Here, then, is a positive statement affirming that there are those whose names were not written in the Book of Life. Because of this they shall render allegiance to and bow down before the Antichrist.
Here, then, are no less than ten passages which most plainly imply or expressly teach the fact of reprobation. They affirm that the wicked are made for the Day of Evil; that God fashions some vessels unto dis honour; and by his eternal decree (objectively) fits them unto destruction; that they are like brute beasts, made to be taken and destroyed, being of old ordained unto this condemnation. Therefore in the face of these scriptures we unhesitatingly affirm (after nearly twenty years careful and prayerful study of the subject) that the Word of God unquestionably teaches both Predestination and Reprobation, or to use the words of Calvin, “Eternal Election is God's predestination of some to salvation, and others to destruction”.
Having thus stated the doctrine of Reprobation, as it is presented in Holy Writ, let us now mention one or two important considerations to guard it against abuse and prevent the reader from making any unwarranted deductions:—
First, the doctrine of Reprobation does not mean that God purposed to take innocent creatures, make them wicked, and then damn them. Scripture says, “God hath made man upright, but they have sought out many inventions.” {#Ec 7:29} God has not created sinful creatures in order to destroy them, for God is not to be charged with the sin of his creatures. The responsibility and criminality is man's.
God's decree of Reprobation contemplated Adam's race as fallen, sinful, corrupt, guilty. From it God purposed to save a few as the monuments of his sovereign grace; the others he determined to destroy as the exemplification of his justice and severity. In determining to destroy these others, God did them no wrong. They had already fallen in Adam, their legal representative; they are therefore born with a sinful nature, and in their sins he leaves them. Nor can they complain. This is as they wish; they have no for holiness; they love darkness rather than light. Where, then, is there any injustice if God “gives them up to their own hearts' lusts!” {#Ps 81:12}
Second, the doctrine of Reprobation does not mean God refuses to save those who earnestly seek salvation. The fact is that the reprobate have no longing for the Saviour: they see in him no beauty that they should desire him. They will not come to Christ—why then should God force them to? He turns away none who do come—where then is the injustice of God fore-determining their just doom? None will be punished but for their iniquities; where then, is the supposed tyrannical cruelty of the Divine procedure? Remember that God is the Creator of the wicked, not of their wickedness; he is the Author of their being, but not the Infuser of their sin.
God does not (as we have been slanderously reported to affirm) compel the wicked to sin, as the rider spurs on an unwilling horse. God only says in effect that awful word, “Let them alone.” {#Mt 15:14} He needs only to slacken the reins of providential restraint, and withhold the influence of saving grace, and apostate man will only too soon and too surely, of his own accord, fall by his iniquities. Thus the decree of reprobation neither interferes with the bent of man's own fallen nature, nor serves to render him the less inexcusable.
Third, the decree of Reprobation in no wise conflicts with God's goodness. Though the non-elect are not the objects of his goodness in the same way or to the same extent as the elect are, yet are they not wholly excluded from a participation of it. They enjoy the good things of Providence (temporal blessings) in common with God's own children, and very often to a higher degree. But how do they improve them? Does the (temporal) goodness of God lead them to repent? Nay, verily, they do but “despise his goodness, and forbearance, and longsuffering, and after their hardness and impenitency of heart treasure up unto themselves wrath against the day of wrath.” {#Ro 2:4,5} On what righteous ground, then, can they murmur against not being the objects of his benevolence in the endless ages yet to come? Moreover, if it did not clash with God's mercy and kindness to leave the entire body of the fallen angels {#2Pe 2:4} under the guilt of their apostasy; still less can it clash with the Divine perfections to leave some of fallen mankind in their sins and punish them for them.
Finally, let us interpose this necessary caution: It is utterly impossible for any of us, during the present life, to ascertain who are among the reprobate. We must not now so judge any man, no matter how wicked he may be. The vilest sinner, may, for all we know, be included in the election of grace and be one day quickened by the Spirit of grace. Our marching orders are plain, and woe be unto us if we disregard them—”Preach the Gospel to every creature.” When we have done so our skirts are clear. If men refuse to heed, their blood is on their own heads; nevertheless “we are unto God a sweet savour of Christ, in them that are saved, and in them that perish. To the one we are a savour of death unto death; and to the other we are a savour of life unto life.” {#2Co 2:15,16}
We must now consider a number of passages which are often quoted with the purpose of showing that God has not fitted certain vessels to destruction or ordained certain ones to condemnation. First, we cite #Eze 18:31 —”Why will ye die, O house of Israel?” On this passage we cannot do better than quote from the comments of Augustus Toplady:—”This is a passage very frequently, but very idly, insisted upon by Arminians, as if it were a hammer which would at one stroke crush the whole fabric to powder. But it so happens that the “death” here alluded to is neither spiritual nor eternal death: as is abundantly evident from the whole tenor of the chapter. The death intended by the prophet is a political death; a death of national prosperity, tranquillity, and security. The sense of the question is precisely this: What is it that makes you in love with captivity, banishment, and civil ruin? Abstinence from the worship of images might, as a people, exempt you from these calamities, and once more render you a respectable nation. Are the miseries of public devastation so alluring as to attract your determined pursuit? Why will ye die? die as the house of Israel, and considered as a political body? Thus did the prophet argue the case, at the same time adding—”For I have no pleasure in the death of him that dieth saith the Lord God, wherefore, turn yourselves, and live ye. “This imports: First, the national captivity of the Jews added nothing to the happiness of God. Second, if the Jews turned from idolatry, and flung away their images, they should not die in a foreign, hostile country, but live peaceably in their own land and enjoy their liberties as an independent people.” To the above we may add: political death must be what is in view in #Eze 18:31,32 for the simple but sufficient reason that they were already spiritually dead!
#Mt 25:41 is often quoted to show that God has not fitted certain vessels to destruction—”Depart from me, ye cursed, into everlasting fire, prepared for the Devil and his angels.” This is, in fact, one of the principal verses relied upon to disprove the doctrine of Reprobation. But we submit that the emphatic word here is not “for” but “Devil.” This verse (see context) sets forth the severity of the judgment which awaits the lost. In other words, the above scripture expresses the awfulness of the everlasting fire rather than the subjects of it—if the fire be “prepared for the Devil and his angels” then how intolerable it will be! If the place of eternal torment into which the damned shall be cast is the same as that in which God's arch enemy will suffer, how dreadful must that place be!
Again: if God has chosen only certain ones to salvation, why are we told that God “now commandeth all men everywhere to repent?” {#Ac 17:3} That God commandeth “all men” to repent is but the enforcing of his righteous claims as the moral Governor of the world. How could he do less, seeing that all men everywhere have sinned against him? Furthermore; that God commandeth all men everywhere to repent argues the universality of creature responsibility. But this scripture does not declare that it is God's pleasure to “give repentance” {#Ac 5:31} to all men everywhere. That the apostle Paul did not believe God gave repentance to every soul is clear from his words in #2Ti 2:25 —”In meekness instructing those that oppose themselves; if God peradventure will give them repentance to the acknowledging of the truth.”
Again, we are asked, if God has “ordained” only certain ones unto eternal life, then why do we read that he “will have all men to be saved, and come to the knowledge of the truth?” {#1Ti 2:4} The reply is, that the words “all” and “all men,” like the term “world,” are often used in a general and relative sense. Let the reader carefully examine the following passages: #Mr 1:5 Joh 6:45,8:2 Ac 21:28,22:15 2Co 3:2 etc., and he will find full proof of our assertion. #1Ti 2:4 cannot teach that God wills the salvation of all mankind, or otherwise all mankind would be saved—”What his soul desireth even that he doeth!” {#Job 23:13}
Again; we are asked, Does not Scripture declare, again and again, that God is no “respecter of persons?” We answer, it certainly does, and God's electing grace proves it. The seven sons of Jesse, though older and physically superior to David, are passed by, while the young shepherd boy is exalted to Israel's throne. The scribes and lawyers pass unnoticed, and ignorant fishermen are chosen to be the apostles of the Lamb. Divine truth is hidden from the wise and prudent and is revealed to babes instead. The great majority of the wise and noble are ignored, while the weak, the base, the despised, are called and saved. Harlots and publicans are sweetly compelled to come in to the gospel feast, while self-righteous Pharisees are suffered to perish in their immaculate morality. Truly, God is “no respecter” of persons or he would not have saved me.
That the Doctrine of Reprobation is a “hard saying”—to the carnal mind is readily acknowledged—yet, is it any “harder” than that of eternal punishment? That it is clearly taught in Scripture we have sought to demonstrate, and it is not for us to pick and choose from the truths revealed in God's Word. Let those who are inclined to receive those doctrines which commend themselves to their judgment, and who reject those which they cannot fully understand, remember those scathing words of our Lord's, “O fools, and slow of heart to believe all that the prophets have spoken:” {#Lu 24:25} fools because slow of heart; slow of heart, not dull of head!
Once more we would avail ourselves of the language of Calvin: “But, as I have hitherto only recited such things as are delivered without any obscurity or ambiguity in the Scriptures, let persons who hesitate not to brand with ignominy those Oracles of Heaven, beware what kind of opposition they make. For, if they pretend ignorance, with a desire to be commended for their modesty, what greater instance of pride can be conceived, than to oppose one little word to the authority of God! as, 'It appears otherwise to me,' or 'I would rather not meddle with this subject.' But if they openly censure, what will they gain by their puny attempts against heaven? Their petulance, indeed, is no novelty; for in all ages there have been impious and profane men, who have virulently opposed this doctrine. But they shall feel the truth of what the Spirit long ago declared by the mouth of David, that God 'is clear when he judgeth'. {#Ps 51:4} David obliquely hints at the madness of men who display such excessive presumption amidst their insignificance, as not only to dispute against God, but to arrogate to themselves the power of condemning him. In the meantime, he briefly suggests, that God is unaffected by all the blasphemies which they discharge against heaven, but that he dissipates the mists of calumny, and illustriously displays his righteousness; our faith, also, being founded on the Divine Word, and therefore, superior to all the world, from its exaltation looks down with contempt upon those mists” (John Calvin).
In closing this chapter we propose to quote from the writings of some of the standard theologians since the days of the Reformation, not that we would buttress our own statements by an appeal to human authority, however venerable or ancient, but in order to show that what we have advanced in these pages is no novelty of the twentieth century, no heresy of the “latter days” but, instead, a doctrine which has been definitely formulated and commonly taught by many of the most pious and scholarly students of Holy Writ.
”Predestination we call the decree of God, by which he has determined in himself, what he would have to become of every individual of mankind. For they are not all created with a similar destiny: but eternal life is foreordained for some, and eternal damnation for others. Every man, therefore, being created for one or the other of these ends, we say, he is predestinated either to life or to death”—from John Calvin's “Institutes” (1536 AD) Book III, Chapter XXI entitled “Eternal Election, or God's Predestination of Some to Salvation and of Others to Destruction.”
We ask our readers to mark well the above language. A perusal of it should show that what the present writer has advanced in this chapter is not “Hyper-Calvinism” but real Calvinism, pure and simple. Our purpose in making this remark is to show that those who, not acquainted with Calvin's writings, in their ignorance condemn as ultra-Calvanism that which is simply a reiteration of what Calvin himself taught—a reiteration because that prince of theologians as well as his humble debtor have both found this doctrine in the Word of God itself.
Martin Luther is his most excellent work “De Servo Arbitrio” (Free Will a Slave), wrote: “All things whatsoever arise from, and depend upon, the divine appointments, whereby it was preordained who should receive the Word of Life, and who should disbelieve it, who should be delivered from their sins, and who should be hardened in them, who should be justified and who should be condemned. This is the very truth which razes the doctrine of free will from its foundations, to wit, that God's eternal love of some men and hatred of others is immutable and cannot be reversed.”
John Fox, whose Book of Martyrs was once the best known work in the English language (alas that it is not so today, when Roman Catholicism is sweeping upon us like a great destructive tidal wave!), wrote:—”Predestination is the eternal decreement of God, purposed before in himself, what should befall all men, either to salvation, or damnation”.
The “Larger Westminster Catechism” (1688)—adopted by the General Assembly of the Presbyterian Church—declares, “God, by an eternal and immutable decree, out of his mere love, for the praise of his glorious grace, to be manifested in due time, hath elected some angels to glory, and in Christ hath chosen some men to eternal life, and the means thereof; and also, according to his sovereign power, and the unsearchable counsel of his own will (whereby he extendeth or withholdeth favour as he pleases), hath passed by, and foreordained the rest to dishonour and wrath, to for their sin inflicted, to the praise of the glory of his justice”.
John Bunyan, author of “The Pilgrim's Progress,” wrote a whole volume on “Reprobation.” From it we make one brief extract:—”Reprobation is before the person cometh into the world, or hath done good or evil. This is evidenced by #Ro 9:11. Here you find twain in their mother's womb, and both receiving their destiny, not only before they had done good or evil, but before they were in a capacity to do it, they being yet unborn—their destiny, I say, the one unto, the other not unto the blessing of eternal life; the one elect, the other reprobate; the one chosen, the other refused.” In his “Sighs from Hell,” John Bunyan also wrote: “They that do continue to reject and slight the Word of God are such, for the most part, as are ordained to be damned”.
Commenting upon #Ro 9:22 “What if God willing to show his wrath, and to make his power known, endured with much longsuffering the vessels of wrath fitted to destruction” Jonathan Edwards (Vol. 4, p. 306—1743 AD) says, “How awful doth the majesty of God appear in the dreadfulness of his anger! This we may learn to be one end of the damnation of the wicked.”
Augustus Toplady, author of “Rock of Ages” and other sublime hymns, wrote: “God, from all eternity decreed to leave some of Adam's fallen posterity in their sins, and to exclude them from the participation of Christ and his benefits.” And again; “We, with the Scriptures, assert: That there is a predestination of some particular persons to life, for the praise of the glory of divine grace; and also a predestination of other particular persons to death for the glory of divine justice—which death of punishment they shall inevitably undergo, and that justly, on account of their sins”.
George Whitefield, that stalwart of the eighteenth century, used by God in blessing to so many, wrote: “Without doubt, the doctrine of election and reprobation must stand or fall together…I frankly acknowledge I believe the doctrine of Reprobation, that God intends to give saving grace, through Jesus Christ, only to a certain number; and that the rest of mankind, after the fall of Adam, being justly left of God to continue in sin, will at last suffer that eternal death which is its proper wages”.
”Fitted to destruction.” {#Ro 9:22} After declaring this phrase admits of two interpretations, Dr. Hodge—perhaps the best known and most widely read commentator on Romans—says, “The other interpretation assumes that the reference is to God and that the Greek word for 'fitted' has its full participle force; prepared (by God) for destruction.” This, says Dr. Hodge, “Is adopted not only by the majority of Augustinians, but also by many Lutherans.”
Were it necessary we are prepared to give quotations from the writings of Wycliffe, Huss, Ridley, Hooper, Cranmer, Ussher, John Trapp, Thomas Goodwin, Thomas Manton (Chaplain to Cromwell), John Owen, Witsius, John Gill (predecessor of Spurgeon), and a host of others. We mention this simply to show that many of the most eminent saints in bygone days, the men most widely used of God, held and taught this doctrine which is so bitterly hated in these last days, when men will no longer “endure sound doctrine;” hated by men of lofty pretensions, but who, notwithstanding their boasted orthodoxy and much advertised piety, are not worthy to unfasten the shoes of the faithful and fearless servants of God of other days.
Tags: Sovereinity of God
